Plymutky jsou středně těžké plemeno se zajímavou produkcí vajec s tmavě žlutou skořápkou a velmi kvalitním masem. Jsou drůbež otužilá, která se hodí i do vyšších poloh. Plemeno, které si jistě zaslouží pozornost.
Kolébkou tohoto plemene je Severní Amerika. Snad vás zaujme následujících několik řádků o jejich vzniku.
Poprvé se objevily plymutky na výstavě drůbeže v Bostonu v listopadu roku 1849. Představil je Dr. John Bennet s několika dalšími chovateli. Podle svého bydliště - města Plymouth ve státě Massachusetts je pojmenovali Plymouth Rocsk – plymutské skály. Plymutky se pravděpodobně vyskytovaly v několika barvách, Dr. Bennet píše, že dává přednost barvě krahujcové. Mnoho informací z historie šlechtění plymutek je publikováno ve speciálním vydání vzorníku vydaného Americkou drůbežářskou organizací (American Poultry Association) v roce 1915. K jejich šlechtění bylo použito několik plemen: bílé kočinky, tmavé brahmánky, bílé brahmánky, černé javanky, langšanky, dorkinky, černé minorky, černé španělky a dominikánky. Šlechtění znázornil sir Edward Brown ve své knize Poultry Breeding adn Production (šlechtění a produkce drůbeže) z roku 1929 následovně:

 
Na ustalování a zlepšování plemene se podílelo mnoho spolupracovníků. Snahou bylo vytvořit plymutku jako speciální komerční velmi zajímavé plemeno v USA. K nejznámějším patří kmen Upham-Spaulding, kmen Drakův, kmen Essenský. Roku 1891 byl založen Americký klub chovatelů plymutek žíhaných. Jeho členové promyšleně šlechtili a zdokonalovali jak typ, tak i kresbu peří, nezapomínali ani na hospodářské vlastnosti.
V Anglii se vyvíjel chov plymutek svérázným způsobem, první plemenná zvířata byla dovezena počátkem sedmdesátých let 19 století. Rozdíl byl ve výšce nohou a větší hmotnosti. Angličané zdokonalovali žíhání, zvířata byla spíše tmavší. Právě z Anglie byly první plymutky dovezeny k nám.
Pojmenování barevného rázu krahujcové na žíhané se u nás změnilo v roce 1914. Postupně se měnil a zdokonaloval i typ plymutek. Původní hranaté tvary se uhlazovaly, linie zad se stala vodorovnou a k ocasu mírně stoupala, prodlužovala se délka zad. Poměrně vysoké nohy se zkrátily.
Šlechtění bílých plymutek začalo v roce 1864, použity byly žíhané (tehdy krahujcové - dominique) plymutky, slepice světlých brahmánek a kohouti bílé dorkinky. American Poultry Association (APA) byly uznány v roce 1888.
Žluté plymutky byly poprvé vystaveny v roce 1893. Vznikly křížením žlutých kočinek a světlých brahmánek. Jsou zmínky, že anglická plymutka žlutá má krev žlutých orpingtonek. APA byly uznány v roce 1894.
Na vzniku plymutek koroptvích se podíleli kohouti tmavých korrnišek nebo indických bojovnic a slepice koroptvích kočinek. Tito kříženci se pářili se zlatými vyandotkami. Selektováni byli jedinci nejvíce podobni plymutkám. APA byly uznány 1909.
Kolumbijská plymutka byla vyšlechtěna v Ohio křížením světlé brahmánky s žíhanými a bílými plymutkami. APA byly uznány 1910.
Plymutky na výstavách docilují solidního ocenění. Poukazuje se i na některé problémy v chovech a to:
Žíhané: nejprošlechtěnější barevný ráz, v poslední době se objevuje nedostatečný vývin rejdovacích per v ocase
Bílé a černé: často světlejší běháky a zobák
Modré: málo prostorné, úzké, dlouhé trupy
Koroptví vlnité: nejednotná základní barva, neostrá, nevýrazná kresba
Světlé kolumbie: tento barevný ráz není příliš rozšířeny ač je, dle mého mínění, zajímavý.
My posuzovatelé, ale také chovatelé si více musíme všímat některých vad, aby nám nepřerostly přes hlavu jako např. již zmíněný nedostatečný vývin rejdovacích per v ocase žíhaných plymutek. Především nesmíme zapomínat, že plymutka je plemenem středně těžkým a její trup musí být prostorný. Důležité také je, že plymutky byly vyšlechtěny pro svou užitkovost, nejen pro výstavy.
Za pozornost nesporně stojí také zdrobnělé plymutky. Chovají se ve stejných barevných rázech jako velké, novošlechtění probíhá u dalších barevných rázů – modré, bílé a žluté klumbie, stříbrné. Vzhledem k produkci vaječné hmoty k tělesné hmotnosti a tím i spotřebě krmiva jsou zdrobnělá plemena velmi zajímavá.
Plymutky žíhané chovám již 9 let. V současné době mám dva kmeny. Přivezli jsme kohouta z Německa, z výstavy ve Frankfurtu. Vyplatilo se. Odchovy stojí za to (samozřejmě, neznamená to, že se u nás nejsou kvalitní zvířata). Mimo jiné - u potomků se dnes tak častá vada – nedostatečný vývin rejdovacích per v ocase – nevyskytla. Pravdou je, že se snížila snáška – u slepiček, které jsou exteriérem i kresbou opravdu plymutkami žíhanými. U těch, které mají kresbu o něco širší, žíhání není přesně ohraničeno (slité) a vyšší hřebínky, je snáška vyšší. Svoji práci pro Středoškolskou odbornou činnost a SCHDM dělala v mém chovu Lenka Hajduková. Podle jejich údajů se snáška pohybovala u jednotlivých slepic od 180 do 252 vajec. Slušné, že ano? Plymutky mohu všem zájemcům o chov drůbeže doporučit.

Autorka textu: Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D.

( http://www.chovatel-radce.cz )