Krocan divoký je rozšířen v 8 rasách od jižní Kanady přes východní část Spojených států na jih po severní Mexiko. Vysazen je na Novém Zélandu a na Havajských ostrovech. Hlavu a přední část krku má krocan divoký holou, světle modrou s červenými bradavkami a dlouhým, přes zobák visícím výrůstkem na čele. Na voleti vyrůstá z peří chomáč žíní podobných žíním z koňského ocasu. Černé peří má kovový lesk a jednotlivá pera sametově černé okraje. Ruční letky jsou příčně bíle pruhované. Vrchní ocasní krovky mají podle rasy konce lemované červenavě hnědě, bledě hnědě nebo bělavě. Ocasní pera jsou černá s červenohnědým příčným vlnkováním, se širokým černým příčným pásem před okraji, opět podle rasy červenavě hnědými až bílými. Oko je hnědé, zobák žlutý, u kořene oranžový, nohy červenavé s různě vyvinutými ostruhami. Dospělý krocan divoký dosahuje délky přes 1m a hmotnosti až 4,5kg (krocani některých domácích plemen váží až 22,5kg!). Krůta má menší výrůstek na čele i menší chomáč žíní na voleti, krk více opeřen, většinu peří s více či méně zřetelným světlým lemováním a ocas nikdy nestaví do vějíře. Ostruhy chybějí nebo jsou málo vyvinuté. Mláďata v prachovém peří jsou světle hnědá s černými nebo černohnědými tečkami.

Také v Evropě se lidé snažili vysadit krocana divokého do volné přírody a snad nejúspěšnější byly tyto pokusy v Rakousku. U nás se udržel v polesí Grygov u Olomouce. Krocani jsou ve své domovině výhradně lesními ptáky. Na jaře dochází k zajímavému toku, který vyvrcholí spářením ptáků. Je to jediný styk krocana s krůtou, neboť sociální vazba neexistuje. Do jamky na zemi snáší 10 až 20 žlutohnědých, hnědočerveně kropenatých vajec, na kterých sedí 28 dnů. Mláďata ve věku 3 týdnů vyletí na strom a ve stáří 1 roku jsou schopna rozmnožování.

Potravou dospělých jsou semena, bobule, části rostlin, hmyz, červi, plži, ale i ještěrky, žáby, myši apod. Krocan divoký je pro své chutné maso všude loven, proto je na mnohých místech vyhuben nebo jeho početní stav podstatně snížen. Hnízdiště jsou ještě stále v některých částech Kanady, v severozápadní Lowe, jihozápadní Minnesotě, na Floridě, v Rocky Mountains a v části Mexika. Divoké mexické formy potřebují po dovozu suchou a světlou ubikaci bez průvanu. Severoamerický bronzový krocan je vůči naší zimě zcela odolný a krmíme i ošetřujeme ho jako domácího krocana, od kterého se zbarvením ani chováním neliší. V zimě mu stačí bouda, kde je chráněn před větrem a deštěm. Letky krátíme do doby, než si zvykne na místo.

Autor textu: Miroslav Pekárek
(http://www.vodni-ptactvo.com)